Musí to být divná situace. Celý svět ví, že jste roky bojoval s drogami a málem umřel. Proslavil jste se jako zpěvák kapely, jejíž texty píše někdo jiný. A teď vydáváte sólovou desku plnou vašich velmi osobních zpráv světu. A vaše mateřská kapela se jmenuje Depeche Mode. Jeden z nejznámějších pojmů v pop-music. Žádná sranda, co?

Pro nás, kteří nejsme členy Depeche Mode, je pár aspektů Gahanovy sólové dráhy docela překvapením. "Jestli Depeche Mode končí?" reaguje na otázku, na jakou se dává důrazně záporná odpověď. "Možná ano. Pokud ještě někdy má ta kapela fungovat, musí se toho hodně změnit," překvapuje v rozhovorech. Mluví o tom, jak ho Martin Gore, autor většiny skladeb DM, ničil svým despotismem a používal ho jako nástroj, a ne jako člověka s vlastní hlavou (čti: s vlastními autorskými ambicemi). Gore je v rozhovorech na téma ,Krize uvnitř Depeche Mode` zdrženlivější, ale i z jeho odpovědí lze tušit, že to poslední dobou nebyla idyla. Zajímavé je sledovat, jak se jeden i druhý vyrovnávají s tím, že teď jsou sami za sebe - Gore má totiž sólovou desku také, i když to jednak není debut, jednak to jsou coververze. Oba prakticky ve stejnou dobu také koncertují. To nakonec nevydržel ani Andy Fletcher, třetí třetina DM, a založil si sólový projekt také (bude s ním koncertovat v srpnu na festivalu Creamfields).

Výsledek boje dvou hlavních postav DM, Gorea a Gahana, není jednoznačný. Goreova deska má spoustu originálních zvuků, ale srážejí ji vokály: Gore je nezpěvák a poslechu skladeb převzatých od hlasově výrazných interpretů jeden spíš trpí. Naproti tomu Gahanova deska i přes to, že se na ní podílelo několik šikovných hudebníků, není zvukově převratná. Jenže! Jenže je to Gahan, a co naplat, v tomhle žánru je kouzlo zpěváka asi předřazeno genialitě producenta. Rýpavější povahy vytrhávají texty z Gahanovy desky, stavějí je proti tomu, co psal Gore, a snaží se ukázat, jak jsou Gahanovy verše na téma "já a moje problémy" jalové. Jasně, chybí jim rafinovanost - Gahanovi je sice jednačtyřicet, ale někdy textuje jako gymnazista. Ale odzbrojující otevřenost a charismatická interpretace povyšují deset papírových příšerek na víc, než je jen součet středně dobré hudby a nedospělých básniček. Nespravedlnost, co? Kdyby ty skladby zpíval někdo, kdo má méně zajímavou barvu hlasu, méně přesvědčivý pro jev a méně mediální slávy, napsalo by se, že jsou to trochu adolescentní písničky o lásce, nenávisti, alkoholu, drogách a ponocování a že to místy zní jako z poslední nebo předposlední desky Depeche Mode. Jenže když ty skladby vyprávějí o tom, čeho jsme byli přes média také trochu účastni (kdo nečetl o tom, že Gahan se potýkal se závislostí?), je všechno jinak. Píseň o válení na špinavé lepkavé podlaze je sakra jiná, když si na ní představujeme ležícího Gahana, a ne Frantu Vomáčku. Fungují i ostatní skladby. V době povrchního popového taky textování, případně schovávání se za slovní hříčky, popisuje Gahan svoje záležitosti jednoznačnými slovy, žádné metafory kolem horké kaše. "Bylo mi blbě" - "opustila mě" - "kamaráde, kde jsi?" A tak. Hudba je pomalá, hutná, atmosférická, neúprosná. Jeden, snad dva hity. Taky na co - tady jde o nadčasový doprovod k Mistrově výpovědi. Výsledkem toho, že se autoři nemuseli honit za líbivostí, je určitá majestátnost desky. Jako by hrdě říkala: "Hele, tady jsem, za nic se neschovávám a nemíním se podbízet."

Epilog: Gahanův koncert v plné T-Mobile Areně, který proběhl minulé úterý, ukázal, že bez DM to jde i nejde. Gahanova kapela zněla profesionálně, on sám se do zpěvu opíral tak, jako by měl zítra umřít a jako by bylo jedno, že vedle něj na pódiu stojí místo Martina a Andyho nějací cizí pánové. Jenže bez písniček z repertoáru DM by to nebylo ono. Právě kousky, které napsal nenáviděný Gore, byly vrcholy koncertu (stejně jako Gore do koncertů zařazuje skladby, které mu zpívával nenáviděný Gahan, a moc dobře ví, jak jsou důležité. Někdy pánové zvolí i stejnou písničku.). Těžko říci, zda vědomí nepostradatelnosti toho druhého vrátí dva naštvané sólisty zpět do kapely, ale i kdyby ne, zaplapánbůh za tohle!Zrodlo

EN Version

DAVE GAHAN: PAPER MONSTERS It must be strange situation. The whole world knows, that you were in fight with drugs and nearly died. You've become famous as a singer of band, whose texts are written by somebody else. And now you are releasing album full of your very personal messages to the rest of the world. And your mother-band is Depeche Mode. One of the most known notions in pop-music. Not so hoot, isn't it?

For us, who are not members of Depeche mode, a few aspects of Gahan's solo path are really surprising. "If Depeche Mode are in the end?", he reacts on question, on which the answer should be absolute negative. "Maybe yes. If this band may work anywhere, lot of changes must occur", he suprise at interviews. He speaks about how Martin Gore, the author of most DM songs, oppressed him with his despotism and use him as an instrument, not as a human with its own head (read: with an ambition to be an author). Gore is in interviews about "Crisis in Depeche Mode" more reserved, but even in his answers one could foresee, that it wasn't idillic in recently. It is interesting to observe, how both of them compare with situation, that both of them are now alone for themselves - Gore has solo album too, even it is not debut and it is all cover versions. Both of them are on concerts, practically at the same time. Finally, Andy Fletcher, the third DM member, didn't sustain this situation and form his solo project too (he will concert with this project in Autumn on Creamfields festival).

The result of the fight of these main characters of DM, Gore and Gahan, isn't distinct. Gore's album is full of original sounds, but the vocals knock it down: Gore is unsinger and in listening to songs adapted from vocal brilliant interprets one rather suffer. On the contrary Gahan's album, even a lot of skilled musicians take part on it, is not audio revolutionary. But! But it's Gahan, and in this genre the spirit of singer is perhaps superiored to producent's geniality. More captious persons rip out texts from Gahan's album, face them againt what Gore have written, and try to show, how Gahan's poetry of type "me, and my problems" are sterile. Yes, they are missing sophistication - Gahan is 41 indeed, but sometimes he texts as gymnasist. But unarming free-heartedness and charismatic interpretation upgrade ten paper monsters upper than only sum of good average music and under age poetry. Injustice isn't it? If these songs were sing by anybody else, who has less interesting hair color, less forceable speech and is less medially famous, it will be written, that these are little adolescents songs about love, hate, alcohol, drugs and parties, and that it partly sounds as from last or the last but one Depeche Mode album. But when these songs tell a story about things, we were over media little joined too (who didn't read about Gahan and his drugs dependance?), everything is different. Song about grovelling on sizy floor is goshy different when you imagine lying Gahan and not John Smith (means no concrete person, just random name of average unknown guy - comment of Cepin). The other songs functionates too. In the time of shallow so-called texts, or hiding behind play on words, Gahan describes his affairs with outright words, no metaphors with beat about the bush. "I was sick" - "she left me" - "friend, where are you?" and so. Music is slow, consistent, atmospheric, merciless. One, maybe two hits. So why - this is dateless tail of Master's statement. The result of such a thing that authors must not come after for glibness is some kingliness of album. As it proudly say: "Hey, I'm here, I'm not hidden behind anything and I don't need to underbid."

Epilog: Gahan's concert in full T-Mobile Arena, which come through last Tuesday (25.6.2003), shows, that without DM it's possible and impossible too. Gahan's band sounds proffessionally, he himself sings as he must die next day, and as it don't bother him that next to him on platform stand some strange guys, not Martin and Andy. But without DM songs it couldn't be good. Just songs, who were written by hated Gore, were the tops of this concert (Gore in his concerts use songs where hated Gahan sings, and know very well how they are important. Sometimes both guys choose the same song). Hard to say if the sense of indispensableness of the rival could join two shirty soloists together back to band, and if not, thanks godness for this!